Dnešním dnem skončila povinnost používat ochranu dýchacích cest všude, kromě veřejné dopravy a zdravotnických zařízení. Tam by tato povinnost měla rovněž brzy skončit, předpokládá se že nejpozději do Velikonoc.

Konec povinných respirátorů se tak týká i zaměstnanců. I přes tato vítaná a očekávaná uvolnění se ale objevují informace, že někteří zaměstnavatelé, z preventivních důvodů chtějí pokračovat v zavedené praxi a povinnosti. Tedy, že hodlají nařídit svým zaměstnancům používat ochranu nosu a úst i po 14.březnu.

Zaměstnavatel ovšem nemůže jen tak nařídit zaměstnancům nošení roušek nebo podobné ochrany pro případ rizika nákazy virem. Může však takovou povinnost na konkrétním pracovišti zavést, pokud si to podle něj vyžaduje bezpečnost a ochrana zdraví při práci.

Nicméně toto rozhodnutí je vždy podmíněno vypracováním příslušné dokumentace na základě vyhodnocení rizik a dle konkrétních podmínek na pracovišti – včetně systému, jak roušky skladovat, jak s nimi zacházet, kam je vyhazovat. Bezpečnostní opatření pak musí projednat i se zástupci zaměstnanců, tedy s odbory.

Platí také, že jakékoliv osobní ochranné pracovní prostředky musí zaměstnavatel stejně jako i další OOP zaměstnancům přímo zajistit a to bezplatně. Důležité jsou rovněž i další ustanovení v legislativě, a to například povinnost zavedení bezpečnostních přestávek při práci s ochranou dýchacího ústrojí. Takovéto bezpečnostní přestávky se započítávají do pracovní doby.

Přejme si, aby již nebylo potřeba zavádět žádná plošná opatření a aby zákeřný vir degradoval na úroveň běžné chřipky.
(SNO)

Válka na Ukrajině jistě nenechává nikoho klidným a mnoho lidí přemýšlí jak nejlépe pomoci občanům Ukrajiny, kteří čelí bezprecedentní agresi ze strany Ruska. Nejinak je to i mezi našimi členy, kteří se různými formami zapojují do pomoci Ukrajině.
Přinášíme osobní zkušenosti jedné členky našeho svazu, Karly V. z Opavy, která v uplynulých dnech vyrazila přímo na polsko-ukrajinskou hranici u obce Budomierz.

Jak se přihodilo, že jsi se osobně zapojila do pomoci?
"Vlastně to vzniklo shodou několika náhodných okolností. Manžel před nedávnem půjčil naši dodávku rodinnému známému, který pracuje u záchranných složek v Ostravě. Před pár dny zavolal, že by potřebovali odvézt materiál ze sbírky pro UA z Klimkovic a shánějí lidmi s dodávkami a kolotoč začal. Poprvé jel manžel sám s dalšími třemi vozy naplněnými pytli s oblečením, generátorem na elektřinu, bednami s medikamenty apod.
Kuriozitou bylo, že v jednom z těch aut spolu jeli Bělorus a Ukrajinec a oba se stejným cílem – s pomocí. Cílem byl malý hraniční přechod v Polsku. Na cestu zpět se místa v autech zaplnila uprchlíky, kteří pak v česku pokračovali dál. Manžel sám přivezl dvě Ukrajinky – matku s dcerou, které pak dál pokračovaly vlakem do Prahy. Vzhledem k tomu, že přijel naprosto vyčerpaný, dohodli jsme se, že na příští akci musí jet ještě s druhým řidičem. No a tady jsem se zapojila i já."

Jak to celé probíhalo a co bylo vašim úkolem?
"Tentokrát jsme vypravili dvě dodávky, minibus a osobní auto s vozíkem. Všichni to byli dobrovolní hasiči z Ostravy, Starých Heřminov, Petřkovic a Malých Hoštic. Pod záštitou neziskových organizací Člověk v tísni a Moment o.p.s., který poskytl nejen finanční prostředky pro zajištění celého konvoje a nákupu paliva, ale také naplnil vozy materiálem, včetně naší dodávky plné prázdných sudů na pohonné hmoty. Tohle byl náš úkol. Sehnat u Polsko-Ukrajinských hranic co nejvíce nafty a benzínu a předat je ukrajinských kolegům dobrovolníkům, kteří ji předali do patřičných rukou. Na čerpacích stanicích v Polsku ale zavedli maximální odběr pohonných hmot na auto – 25 litrů. A my měli v autě sudy a kanystry na bezmála 2500 litrů. V té chvíli se ukázala síla solidarity a kolegiality – čistou náhodou se objevili místní polští dobrovolní hasiči „Straž“ a doprovázeli nás po několika dalších pumpách, abychom mohli sudy alespoň z části naplnit, protože místní záchranné složky měly čerpání „bez limitu“ nebo max. 500 litrů benzínu a 500 litrů nafty. Nakoupili jsme, co se dalo a jeli na předávku."

Jak předávka probíhala?
"Ve zkratce – pod rouškou tmy a přivřených očí celníků, převalit sudy z auta do auta. Nevím, jestli byla nervozita větší z této (jak nazval manžel) „partyzánštiny“ nebo z pohledu na cigaretu v ústech ještě nervóznějšího celníka.
Po předání veškerého dovezeného materiálu jsme se hasiči rozdělili. Oni nabrali do aut uprchlíky a vyrazili zpět do Čech a my s manželem jsme zůstali s úkolem, že budeme dál shánět naftu."

To jste tam tedy zůstali i další dny?
"Ano. Naši noví kamarádi ze Straže pro nás našli dvě volné matrace v jednom ze stanů (hledat nocleh ve tři ráno a v okolí bylo beznadějné). Složili jsme hlavy alespoň na několik hodin (přesněji na dvě) mezi matkami s dětmi. Oba jsme z toho ale měli špatný pocit, že někomu zabíráme místo. Když jsme do vyhřátého stanu vešli (v noci klesla teplota na -5 C) a rozhlédli se po našem koutku, jedna z matek na nás mávla, že vedle ní je místo. Měla jsem v tu chvíli nepopsatelný pocit, když vidíte člověka, který byl násilím donucen utéct z vlastního domova, aby ochránil sebe a své děti, a ještě má sílu a soucit s někým cizím.
Ráno ve stanu bylo ještě zvláštnější než noc. Pohled na děti, pro které prostě začal nový den a jsou plné síly, jejich mámy či prarodiče, kteří odpočatě nevypadají a nesjpíš ještě dlouho nebudou. A do toho nová várka těch, kteří celou noc (ne-li déle) čekali, než se dostanou přes hranice a budou se moct schoulit na chvíli do tepla, než se jim podaří sehnat odvoz. Nás čekal ale další den shánění nafty, tak jsme co nejrychleji posbírali své dva cestovní polštářky a deky a honem pryč – uvolnit místo více potřebným."

Jak probíhalo další shánění nafty?
"Při pohledu na panely u několika čerpacích stanic, že nafta není, nás ale braly obavy. Na jedné z nich jsme si dali kávu a opět náhoda chtěla, že jsme potkali jeden sympatický pár mladých německých žurnalistů, pracujících pro německý portál FOCUS.de, kteří cestovali od jednoho polského přechodu k druhému a sbírali informace.
Naštěstí jsem si vzala člověka, který se nebojí vzít za kliky dveří a ptát se. V další vesnici oslovil přímo na stanici hasiče, vysvětlil oč jde a ti mu nabídli alespoň 200 l své nafty a dali kontakt na ubytování. Starší pár vlastnící penzion byl více než přívětivý, dokonce nám udělali i skvělé jídlo a my mohli pokračovat dál v partyzánské akci. Je skvělé, že se lidé dokáží spojit, a i přes nařízení a tabulky podat pomocnou ruku. Takový byl třeba pár chlapů obsluhujících jednu z dalších benzinek a ti i přes limity prostě pustili „pistolí“ a naplnili nám všechny zbylé sudy.
Večerní předávka se nesla v podobném duchu jako první (akorát nás tentokrát nedoprovázely majáky, pro hladší průjezd do mezi celního prostoru). V takových situacích má tabulka s nápisem HUMANITÁRNÍ POMOC, ve více jazycích neskutečnou hodnotu."

Kolik jste tedy celkem předali pohonných hmot?
"Celkově se nám tak podařilo předat 3000 litrů nafty a 700 litrů benzínu. A podle slov našich kolegů ukrajinských partyzánů, je každá kapka důležitá."

Jaké pocity jsi tam z celé té situace měla?
"Pocity beznaděje, když vidíte stovky lidí před hranicemi.
Pocit naděje, když vidíte děti s matkami, jak nasedají do aut a autobusů a míří do bezpečí.
Pocit smutku, když po cestě vidíte zablácená, zaprášená vozidla s Ukrajinskými SPZ, které řídí z 99% ženy a ujíždějí s dětmi daleko od domovů a svých milovaných.
Ptáte se pak sami sebe – proč to všechno musí být? Proč se někdo uchýlí k takovým zvěrstvům, že vyhání lidi z domovů a ještě jim bez skrupulí střílí tzv. do zad.
Tady se není nad čím rozmýšlet – může-li člověk pomoci, ať pomůže."

Děkujeme Káje V. za pomoc i za rozhovor.
(SNO)

Je to již více než týden, kdy se bezohledný diktátor rozhodl přepsat mapu světa a po moha desítkách let, nám připomněl, že válka není jen abstraktní výraz pro ozbrojené konlikty kdesi ve vzdálených zemích, někde na okraji světa. Válka je nyní tak blízko, že si můžeme být jisti, že tentokrát se nás to citelně a bolestně dotkne, a je možné, že se situace bude ještě dále zhoršovat.

Svět se ve své většině spojil proti Putinovi, ale jak se ukazuje, má pouze omezené možnosti jak situaci řešit. Je smutné, jak má civilizovaný svět svázané ruce a není schopen tvrdě a rychle zakročit proti někomu, kdo vojensky napadne jiný samostatný a suverenní stát.

Smutnější je o to více, že jsme nejen na pokraji války ale i na pokraji humanitární krize. Nekonečné proudy uprchlíků, kde jsou především matky s dětmi nám otevírají oči a ukazují nám realitu hrůz na Ukrajině. Dnešní moderní doba nám ukazuje válku v děsivých detailech a vlastně online dvaačtyřicet hodin denně.

Mnozí lidé mohou mít pocit beznaděje, protože není moc možností jak toto šílenství zastavit. Nesmíme ale polevovat. Po počátečních rozhodných krocích a sankcích musí přijít další a musí být tvrší. Není nač čekat. Státy musí umožnit dobrovolníkům zapojit se do bojů na Ukrajině proti putinovskému Rusku a musí i nadále materiálně pomáhat Ukrajincům, včetně masivního přísunu zbraní.

Evropa rovněž musí okamžitě ukončit odběr ruského plynu a ropy a musí totálně izolovat Rusko. Včetně postupného vyhošťování diplomatů a uzavření všech ruských firem na území Evropy. Přinese nám to mnohé ztráty a potíže, ale pokud budeme s Ruskem vesele obchodovat a přitom se snažit zastavit válku, tak se nám to nepodaří. Kroky musí být razantní a radikálnější než ty co platí teď.

Válka na Ukrajině je válkou i přes to, že Putin zakázal v celém Rusku ji nazývat válkou. A umírají při ní lidé. A proto je naší povinností udělat všechno a využít všechny prostředky pro zastavení této války a potrestání Putina a jeho přisluhovačů.
(SNO)