V médiích se objevila informace o tom, že ministr práce a sociálních věcí, Marian Jurečka bude navrhovat růst minimální mzdy na úroveň 41% průměrné mzdy, což v reálu znamená její zvýšení o cca 350Kč.

V takovém případě by čistý příjem zaměstnance odměňovaného minimální mzdou vzrostl o cca 310Kč na cca 14.730Kč. Pokud si pan ministr práce a sociálních věcí myslí, že takové zvýšení je dostatečné, tak podle našeho přesvědčení tomu tak rozhodně není.

Rostoucí ceny úplně všeho znamenají jedno jediné, že raketově roste počet zaměstnanců, kteří, i když pracují, se ocitají mezi chudými lidmi, kteří nezvládají s takovým příjmem vyjít. Zde hrozí obrovský sociální problém, jehož dosah si nedokážeme představit. Argumentace ministra, že cílem je lidem pomoci, ale současně zabránit tomu, aby, dle jeho slov "desetitisíce a statisíce lidí nepřišlo o práci", tak jde o zcestnou obavu.

Žádné zvýšení minimální mzdy kdykoliv v minulosti neznamenalo žádné masivní propouštění. Dle všech relevantních studií, v důsledku zvýšení minimální mzdy firmy nekrachovaly, ani nebyly donuceny k hromadnému propouštění. Souhlasíme pouze s tím, že skokové zvýšení minimální mzdy o několik tisíc korun (na hodnotu cca 50% průměrné mzdy, t.j. cca 19.500Kč), by mohlo znamenat pro mnohé zaměstnavatele problém a jisté riziko.

Náš svaz již na začátku června t.r. vyzval ministra Jurečku a předsedu vlády Fialu, aby se od 1.července zvýšila minimální mzda alespoň o 800Kč a následně potom od 1.ledna 2023 o dalších alespoň 1.000Kč. Tím by se růst rozložil a současně by se pomohlo lidem, rozhodně více, než plané sliby. Odpověď z ministerstva nás opět přesvědčila, že od této vlády, se zjevně žádné pomoci zaměstnanci a ohrožené skupiny nedočkají.

Byli jsme totiž upozorněni, že musí přihlížet ke zvyšujícím se nákladům zaměstnavatelů a nepřidávat jim tak další náklady. Bohužel, nikdo z ministerstva, které má v názvu a obsahu své činnosti "sociální věci" nepochopil, že právě boj za pracující a sociální skupiny obyvatel je jejich úkol. Ne boj za zaměstnavatele. Ano, stát se na zaměstnavatele také vykašlal, ale chudobou a existenčními problémy nejsou ohroženi manažeři firem, ale řadoví zaměstnanci.

Stát musí tedy konečně účinně pomoci i zaměstnavatelům, ale současně urychleně výrazně zvýšit minimální mzdu tak, aby příjem zaměstnanců za jejich práci jim dokázal pokrýt rostoucí náklady a ochránil je tak před pádem do chudoby.
(SNO)

V uplynulých týdnech jsme zažili v Praze tři velké a přesto naprosto jiné demonstrace. Dvě v září, pořádané Jiřím Havlem a Ladislaven Vrábelem, a jednu o minulé sobotě, pořádanou Českomoravskou konfederací odborových svazů.

V médiích se okamžitě objevily různá hodnocení a porovnávání obou těchto manifestací. Jejich rozdílnost je však na první pohled každému zřejmá. První dvě masové a násobně početnější demonstrace, měly punc spontánní akce, které se na první pohled účastní nespokojení občané, kteří mají obavy, kteří podlehli strachu z budoucnosti a kteří současně i věří mnohým lžím a manipulacím, které kolem sebe slyší.

To odborářská vypadala spíše jako setkání odborových funkcionářů před podiem, kde měli vyjádřit podporu svému vedení. Byla to totiž zase ta stále stejná akce, se stále stejnými aktéry. Opět se tak potvrdila neochota vedení odborové konfederace překročit svůj stín a pokusit se vytvořit širokou odborovou platformu a sociálně smýšlejících organizací a hnutí, které by společně koordinovali a organizovali kroky vedoucí k prosazení změn, které kritizují. Zatímco první dvě demonstrace ukázali jistou sílu ve schopnosti oslovit a přilákat lidi a ve slušné masovosti demonstrujícího davu, tak odborářská ukázala, spíše slabost, do sebe zahleděnost a izolovanost největší odborové centrály.

Je to škoda, protože s těmi odborovými požadavky lze souhlasit, na rozdíl od požadavků zářijových protestů, a jistě by našly i podporu u většiny odborových svazů a organizací, stejně tak i u dalších hnutí a levicových stran.
(SNO)

Na dnešní den, 7.10. připadá den Důstojné práce. Jde o koncept, který poprvé představila a zavedla Mezinárodní organizace práce v roce 1999. Jde o takovou práci, která probíhá v podmínkách svobody, spravedlnosti, jistoty a lidské důstojnosti, při které jsou chráněna práva pracovníků a za niž dostávají odpovídající odměnu spolu se sociálním zabezpečením.

Zajištění důstojné práce pro všechny se tak stává jedním z nejúčinnějších způsobů, jak bojovat s globální chudobou a s ní spojenými problémy. V praxi jsou však tyto principy často porušovány, zejména v rozvojových zemích a vládnou zde špatné pracovní podmínky.

Mezi práva pracovníků patří například svoboda organizovat se a kolektivně vyjednávat o podmínkách své práce včetně odpovídající odměny. Patří sem i právo na ochranu proti diskriminaci, proti nucené práci či proti zneužívání dětské práce. Důležitá je také mzda pokrývající základní životní potřeby (v angličtině living wage), která je jedním z principů důstojné práce.

Znamená to, že mzda a další mzdové složky za standardní pracovní dobu musí stačit k pokrytí základních životních potřeb zaměstnanců a jejich rodin – například výdajů na bydlení, oblečení, jídlo, lékařskou péči a vzdělání. Zároveň by ale měla stačit i na volné využití části finančních prostředků (např. k vytváření úspor). Mzda pokrývající základní životní potřeby musí odrážet místní podmínky, a její výše se proto může v jednotlivých zemí, nebo dokonce v regionech v rámci jedné země lišit. Nárok na mzdu pokrývající životní potřeby je jedním ze základních lidských práv.