Vláda na svém pondělním zasedání schválila nárůst povoleného počtu zaměstnanců z Ukrajiny. Ročně by mělo jít o 19 600 až 40 000 osob, přičemž projekt údajně cílí na kvalifikované síly. Součástí rozhodnutí je i klauzule o výši mzdy těchto zaměstnanců, která by měla činit 1,2 násobku zaručené mzdy dané profese.

Předseda našeho svazu k tomu podotýká: „Import levné pracovní síly z východu právě proto, že je levná, se v mnohém podobá transferům levných pracovníků do Ameriky v období otroctví. Z našich zkušeností vyplývá, že se zahraniční pracovníci skutečně mnohdy stávají novodobými otroky. Není výjimkou, že týdně pracují 70 a více hodin. Zaměstnavatelé rádi využívají jejich neznalosti jazyka, pracovního práva a prostředí v kombinaci s jejich zájmem vydělat si více peněz.“

Přitom v Evropské unii je bez práce přibližně 16 milionů lidí. Nevíce je nezaměstnaností postiženo Řecko, Španělsko a Itálie. Nabízí se otázka, proč naše vláda neláká právě tyto potenciální pracovní síly?

„Odpověď je jednoduchá. V těchto zemích totiž není levná pracovní síla,“ říká Jaroslav Juryšek a pokračuje: „Ve vztahu k občanům Ukrajiny, ale i dalších občanů mimo EU, je naprosto nezbytné, aby náš stát garantoval uznávání kvalifikací a vzdělání zaměstnanců pocházejících z východu. Je povinností státu zajistit rovné podmínky ve všech oblastech zaměstnání, a to jak pro domácí, tak i zahraniční zaměstnance.“

Jsme přesvědčeni, že za odvedenou práci by měla být vyplacena důstojná odměna bez ohledu na to, jaké národnosti pracovník je. V Česku pracují za dumpingové mzdy mnozí zahraniční pracovníci. Jich se však výše uvedené ustanovení netýká. Opatření, které vyzdvihuje jednu skupinu na úkor ostatních, nemůže vytvářet spravedlivé prostředí a jen přispívá k dalšímu dělení společnosti.
(SNO)

V posledních týdnech se v médiích objevily informace o propracovaném systému výpovědí v korporaci Amazon. Lidé jsou zde nepřetržitě monitorováni a jejich výkony vyhodnocuje počítač. Jestliže udělají chybu nebo je jejich tempo pomalejší, dostávají varování, školení nebo výpověď.

Jak se už v roce 2015 vyjádřil viceprezident Amazonu pro Evropu Roy Perticucci: „Nejuniverzálnější stroj, jaký máme, je člověk. Proto musíme lidskou práci využívat zodpovědně.“ (pro idnes.cz/Technet.cz) Toto zdánlivě oceňující tvrzení je však obrovskou nehorázností. Zároveň jsou jím zcela odkryty karty vládnoucích elit, které si člověka a jeho práci vůbec neváží, ale touží ji ale „zodpovědně“ využívat. Proto nasazují pracovníkům čidla monitorující každý jejich pohyb, proto pracovní výkony sleduje odlidštěný počítač.

Manažeři pak mohou tvrdit, že jde o maximálně etický způsob hodnocení lidské práce, neboť do něj nezasahují emoční faktory vzájemných vztahů. Zapomínají však na jedno – počítače samy nevyvinuly algoritmy hodnocení pracovních výkonů ani stupnici odměn či výtek. Jde o dílo člověka. Člověka, který touží po stále vyšších ziscích a nekonečném rozvoji. Člověk, který touží ovládat a maximálně vykořistit toho druhého, který je v postavení podřízeného pracovníka.

Nikoliv počítače, ale lidé jsou lidem vykořisťovali a otrokáři. A proto je zapotřebí důsledně bojovat proti odlidštění pracovních vztahů, a i v době 4.0 vědecké revoluce mít na mysli blaho celé společnosti, nikoliv jen její nejbohatší části.
(SNO)

V předposledním květnovém týdnu si připomínáme osudy lidí, kteří na územích kontrolovaných koloniálními velmocemi jako byla Velká Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Německo, Nizozemí, Belgie Itálie a Japonsko a několika dalších, méně významných. Mohlo k nim patřit i Československo, pro které však epizoda s Togem skončila neúspěchem.

Kolonizace je v lidských dějinách vždy spojena s expanzí na území jiného národa, jeho záborem a jeho postupnou, násilnou i nenásilnou, asimilací. Stovky let byla považována na legitimní nástroj hospodářského rozvoje i jakési právo silnějšího, které bylo prezentováno jako vývoz civilizace mezi barbary.

Teprve světový vývoj po 2. světové válce přinesl mohutný rozvoj dekolonizace, a to především v afrických zemích. Nejednalo se však o první vlnu rozpadu koloniálních panství, například v amerických zemích tento proces probíhal na přelomu 18. a 19. století. Afrika si však na svou nezávislost musela počkat dalších téměř dvě stě let. Ve dnech 23. – 25. května 1963 se v etiopské Addis Abebě konala konference nezávislých zemí Afriky, z jejíhož popudu vznikla Organizace africké jednoty (OAJ) a 25. květen se stal Dnem africké svobody.

Nástupkyní OAJ se stala Africká unie, ale problémy, se kterými se potýká, se příliš neliší od doby, kdy se signatáři dohody shodli na nutnosti budování solidarity, prohloubení spolupráce a obraně suverenity a nezávislosti. Vinou rozdílných lokálních i nadnárodních zájmů se některé, kdysi slibně se rozvíjející státy, zhroutily, další žijí navenek jako samostatné státy, ale ve skutečnosti v područí cizích zájmů a kapitálu. Korupce, klientelismus, zhoršující se klimatické a katastrofální životní podmínky vzbuzují v lidech oprávněnou touhu po lepším životě.

Přirozenou reakcí světového společenství by měla být společná snaha o zajištění základních životních potřeb, míru a bezpečnosti, a to bez ohledu na zisk. V krátkodobém horizontu se vydrancování chudých zemí jeví jako výnosné, ale takový postoj je velmi krátkozraký. Ve starých kulturách se, v mnoha obměnách, objevuje myšlenka, že není správné dát hladovějícímu rybu, ale je správné naučit ho lovit.

Můžeme tedy říci, že není správné vytvořit si ze zemí třetího světa odbytiště a levný rezervoár zdrojů, ale je správné naučit je s těmito zdroji zacházet, využívat pro svůj vlastní rozvoj a především o nich suverénně rozhodovat bez tlaku nadnárodních sil.
(SNO)