NENÍ DEMONSTRACE JAKO DEMONSTRACE

V uplynulých týdnech jsme zažili v Praze tři velké a přesto naprosto jiné demonstrace. Dvě v září, pořádané Jiřím Havlem a Ladislaven Vrábelem, a jednu o minulé sobotě, pořádanou Českomoravskou konfederací odborových svazů.

V médiích se okamžitě objevily různá hodnocení a porovnávání obou těchto manifestací. Jejich rozdílnost je však na první pohled každému zřejmá. První dvě masové a násobně početnější demonstrace, měly punc spontánní akce, které se na první pohled účastní nespokojení občané, kteří mají obavy, kteří podlehli strachu z budoucnosti a kteří současně i věří mnohým lžím a manipulacím, které kolem sebe slyší.

To odborářská vypadala spíše jako setkání odborových funkcionářů před podiem, kde měli vyjádřit podporu svému vedení. Byla to totiž zase ta stále stejná akce, se stále stejnými aktéry. Opět se tak potvrdila neochota vedení odborové konfederace překročit svůj stín a pokusit se vytvořit širokou odborovou platformu a sociálně smýšlejících organizací a hnutí, které by společně koordinovali a organizovali kroky vedoucí k prosazení změn, které kritizují. Zatímco první dvě demonstrace ukázali jistou sílu ve schopnosti oslovit a přilákat lidi a ve slušné masovosti demonstrujícího davu, tak odborářská ukázala, spíše slabost, do sebe zahleděnost a izolovanost největší odborové centrály.

Je to škoda, protože s těmi odborovými požadavky lze souhlasit, na rozdíl od požadavků zářijových protestů, a jistě by našly i podporu u většiny odborových svazů a organizací, stejně tak i u dalších hnutí a levicových stran.
(SNO)