SPRAVEDLNOST
Touha po spravedlivé, bezpečné a rovnoprávné společnosti provází člověka od doby, kdy došlo k vytvoření skupin disponujících větším bohatstvím a mocí než měli ostatní. Rozpad do té doby tradičního rovnostářského společenství vyvolával v ostatních příslušnících pocity hněvu, vzdoru a marnosti. Ty se pak v lidské společnosti stávají příčinou krutých konfliktů. Zjednodušeně řečeno – ten, kterého jako prvního napadlo, že, když bude vlastnit více majetku, bude něčím více než jeho druh, odstartoval závody v sebezničujícím konání lidstva.
Slovo „spravedlnost“ se stalo nástrojem náboženských i sekulárních elit k ovládání mas, neboť spravedlivé bylo jen to, co činili mocní. Proti takovému výkladu se bouřili nejen ovládaní, ale také myslitelé. Bouře teroru zasahují lidskou společnost a vyvolávají jen další nespravedlnost a utrpení.
Spravedlivá společnost, v jejímž jménu se vedou války a revoluce, je chápána jako krásná utopie, kterou je možno použít jako zástěrku pro ukrytí mocenských zájmů. Lidstvo tak dlouho vedlo války a revoluce, že je začalo považovat za standardní nástroj pro dosažení zájmů. Rozdělení na „my“ a „oni“, přičemž my (nebo také často „já“) jsme ti jediní správní a dobří, je nejstarším a nejúčinnějším způsobem ovládání.
Přesto je touha po spravedlnosti v lidech pevně zakotvena. Není nikdo, kdo by si přál žít v křivdě, bezpráví, nespravedlnosti. A přesto jsme nuceni v nich žít. Jsme nuceni hrát hru na „my versus oni“, přičemž jsme vystaveni nátlaku, ovlivňování, ba i zastrašování jen proto, abychom se postavili na tu „správnou stranu“, protože, koneckonců, jen vůdce ví, co je pro nás dobré. Pochopitelně, že za své jednání budeme odměněni – například tím, že nebudeme propuštěni z práce, že nám bude vyplacena plná odměna za vykonanou práci a že nás šéf nebude ponižovat. To přece stojí za to, aby člověk myšlenku spravedlivé společnosti odmítl, ne?
(SNO)