ZRUŠENÍ TZV.KARENČNÍ DOBY JE NA DOSAH!
V úterý poslanecká sněmovna přehlasovala veto senátu k novele zákoníku práce, která ruší tzv.karenční dobu. To v praxi znamená, že pokud nyní novelu podepíše prezident, tak od července tohoto roku budou lidé na nemocenské mít placené i první tři dny nemoci, náhradou mzdy ve výši 60%. To je jistě dobrá zpráva, neboť se tím snižuje trestání lidí za nemoc.
Jenže vše má více stran. Pomineme-li zcela nesmyslnou argumentaci ze strany zaměstnavatelů s katastrofickými scénáři o očekávaném masivním zneužívání neschopenek a výpadku tisíců zaměstnanců z výrobního procesu a de facto fatálnímu propadu ekonomiky, tak je potřeba se zamyslet především nad tím, proč je vlastně zaměstnanec při pracovní neschopnosti odměňován náhradou mzdy ve výši pouhých 60% (nyní za první tři dny 0%) do 14. dne, kdy výplatu nemocenské přebírá stát prostřednictvím ČSSZ, respektive OSSZ.
Chyba je především v celkovém nastavení komplikovaného a nepříliš sociálního systému nemocenské. Stát, který inkasuje pojištění zaměstnance (jak přímo od něj, tak i od zaměstnavatele), se před lety (2008), v době krize snažil částečně zbavit zodpovědnosti a část nákladů nemocenské přenesl na zaměstnavatele. To je první zcela zásadní chyba systému. Jestliže je zaměstnanec pojištěn u státu, tak stát je ten, kdo má pojištění plnit. A to včetně kontroly, jak práce neschopných, tak i lékařů, kteří mnohdy nemocenskou píší lidem na požádání. Zaměstnavatel je tak rukojmým státu a zaměstnanec zaměstnavatele.
Druhá zásadní chyba je v samotné výši náhrady. Neexistuje žádný relevantní argument, proč by zaměstnanec při pracovní neschopnosti měl být vystaven riziku ekonomického a sociálního propadu jeho životní úrovně. To je totiž velmi častý důvod, proč zaměstnanci při nemoci raději čerpají dovolenou (se souhlasem a k nemalé radosti zaměstnavatelů) než neschopenku a v léčebném režimu tak zůstávají pouze krátce, tzn.nezbytně dlouhou dobu. Do práce se mnohdy vrací nedoléčení a bez rekonvalescence. Výše náhrady 60% je pro ně spíše zoufalou almužnou, než důstojným zajištěním po dobu nemoci.
Poslední chybu vidíme paradoxně na straně odborů. Odbory dlouhodobě bojují (rozuměj “vedou jednání”) o úpravách systému a jeho drobných změnách. Takto pouze sekundují vládě (odborářská schizofrenie se ale dá vyčíst i v aktuálně oblíbeném benefitu zvaném Sick days - placené zdravotní volno, kdy se odbory přímo podílí, v rámci kolektivního vyjednávání, na podpoře toho, aby zaměstnanec nebyl na nemocenské, aby případnou léčbu zkrátil na minimum a co nejdříve se vrátil do pracovního procesu). Naproti tomu by odbory měly spíše tvrdě požadovat zcela zásadní změnu celého systému. Takovou, aby systém nemocenského pojištění plnil to, k čemu je určen. Aby nemocenskou po celou dobu vyplácel a garantoval stát (jako příjemce pojištění) a aby její výše byla důstojná a zajistila lidem kvalitní a plnohodnotný život.
(SNO)